Známe o Vás je, že sa venujete hľadaniu prirodzenejších ciest k tomu, ako pracovať. Prečo ste sa rozhodli práve pre túto oblasť?

Strávil část života v totalitě. Kromě té československé jsem žil v Rusku a opakovaně jsem jezdil do západní Afriky nebo do Číny. Na druhou stranu jsem žil v Holandsku a opakovaně pobýval ve Spojených státech. Pracoval jsem dohromady ve třech korporacích a tam si všiml, jak moc se dnešní velké firmy podobají Československu 70. let nebo třeba i současné Koreji. Jak moc se relativně svobodný dospělý člověk (2013, Evropa) stává od pondělí do pátku dítětem, či také lidským zdrojem, kolečkem v totalitním stroji, které poslouchá absurdní příkazy typu co, kdy, kde, jak dělat. Začal mi docházet ten obrovský kontrast mezi tím, jak relativně svobodně dnes zvládáme roli občana a jak nesvobodní jsme v práci.  Nedalo mi to a začal jsem to zkoumat. 

Kde hľadáte inšpiráciu?

Poslední roky především u svých dětí, u Valérie a Valentýny. To jsou moji největší učitelé. Obří úlohu hrálo a hraje cestování. Především mimo Evropu tam, kde naše “normální” je “ne-normální” a naopak. S batohem, co nejobyčejněji. Určitě také knihy. Ty považuji za základ. Kromě toho mám to štěstí, že potkávám mraky lidí, od kterým se umím obohatit. V neposlední řadě se obrovsky učím v přírodě, od rostlin a od zvířat. Co se dá jen na takových rajčatech nebo slimácích naučit o životě!

Ste šíriteľom princípov slobody v práci. Čo si pod tým treba predstaviť? Je vôbec pracovná sloboda v súčasných podmienkach reálna?

Co si pod tím představit? To by bylo na celý článek! V jednoduchosti ale organizaci, která existuje na prvním místě, proto aby vyřešila nějaký problém, zlepšila kvalitu života (a teprve potom, aby vydělala peníze). Firmu, která místo pod/nad-řízení přechází k sebe-řízení a od poslušnosti k zodpovědnosti. Co se týče “reálnosti”, v mnoha branžích už není zbití. Všude tam, kde od lidí potřebujete tvořivost a samostatnost - snad nejvíc v IT a obecně v organizacích fungujících na webu a s webem si už firmy začínají bolestně uvědomovat, že mají potíže sehnat pro ně ty správné lidi. Proč by měl schopný programátor dělat v české/slovenské hierarchii a hrbit se před šéfem, když může jít bez potíží pracovat třeba do Silicon Valley nebo rozjet něco vlastního, když to nikdy v historii nebylo snažší?

Ktoré české, prípadne slovenské firmy podnikajú podľa koncepcie slobody v práci?

Většina firem je při svém vzniku svobodná (nehierarchická, nebyrokratická). Problém přichází s růstem. Mnoho firem totiž vyroste do velikosti, kdy si už nevystačí s inuticí, důvěrou a přirozeným fungováním. Mnohým svobodo-myslným zakladatelům se stalo, že se jednoho dne probudili a jejich firma jim přišla příliš chaotická. “Bouchli do stolu” a rozhodli se z toho “bordelu” udělat “pořádnou” firmu - s manažery, směrnicemi, kontrolou, systémy hodnocení, bonusy a dalšími technikami. Možná jste si všimli, jak moc my lidé kopírujeme druhé...? Jak moc se například jedna firma podobá druhé? Často jako vejce vejci. A protože zdaleka nejčastější forma uspořádání firmy je právě byrokratická hierarchie, myslíme si, že je to jediná možná cesta. Firmy jako například EtNetera, Inmite nebo Seznam.cz v Čechách a Zaraguza, Martinus nebo Websupport na Slovensku či Google, W.L.Gore, Semco nebo Zappos ve světě ukazují, že lze fungovat do velké míry i bez formální hierarchie, šéfování a kontroly. Pro mnoho lidi může být překvapivé, že už v minulém století, za tzv. 1. republiky bylo Československo průkopníkem v tzv. družstevním podnikání. Naše záložny, kampeličky, elektrická, výrobní a jiná družstva k nám jezdil obdivovat “celý svět”. Skutečné družstvo (ne to, co známe z období socialismu) je jednou z nejsvobodnějších forem uspořádání organizace.

Prečo by malo byť v záujme nielen zamestnancov, ale i firiem zavádzať slobodu v práci?

Proč? Protože už brzy nebude zbytí. Stačí vyrazit do Španělska, Portugalska, Irska, Řecka, aby si toho člověk všiml... Na světě dnes žije přes sedm miliard lidí, hranice nebyly nikdy otevřenější. Práce, která je - tak jako v minulosti - postavená pouze na poslušnosti, píli a dovednostech se stále rychleji stává komoditou. V našem systému maximalizujícím profit tak není důvod platit drahého českého či slovenského dělníka, programátora nebo inženýra, když je možné takovou práci koupit mnohem levněji např. v Indii. Pokud si chceme udržet práci a jako firma nepřijít o zakázky je nutné začít stavět na přednostech každého z nás, t.j. na tom, v čem jsme opravdu dobří a co nás zároveň opravdu zajímá. Firmy je nutné budovat tak, aby i tam lidi mohli být lidmi. Aby mohli tvořit (místo pouze “dělat”), aby mohli spolu-rozhodovat a řídit se do mnohem větší míry (než je tomu dnes) sami. Aby se mohli věnovat tomu, co je opravdu naplňuje. Navíc, kromě vzrůstající globální konkurence nebylo v historii nikdy víc automatizace/technologizace (vezměte si, kolik práce v posledních letech nahradil nějaký automat, stroj či software), stejně jako se rozmáhá přenesení úkonů na zákazníka (tak jako to dělá např. IKEA). Práce, tak jak ji známe, prostě ubývá. A bude hůř. Stavět práci na přednostech každého z nás proto už není pouze možné, ale nutné. Budovat firmy, ve kterým budeme z lidí dělat zdroje už je dnes passé.

Ako sa vymaniť spod vplyvu spoločnosti a zažitých konvencií o tom, ako má náš život vypadať? (Škola – rutinná práca –  ak sa dočkáme možno aj dôchodok...).

Jednou ze základních lidských potřeb je potřeba zapadnout, chovat se jako druzí, být stejní. Kdo se v “divočině” choval “jinak” (po svém?) nepřežil a nepředal geny dál. Myslím si, že potřeba “jít za stádem” je jednou z věcí, která nás lidi dělá lidmi. T.j. vždy budeme “pod vlivem společnosti”, tomu se utéct nedá. Žijeme však v roce 2013, ve středu Evropy a máme mnoho možností se z většinové kultury utrhnout a vytvořit si tzv. sub-kulturu. Jinými slovy, obklopit se lidmi, s kterými budeme sdílet hodnoty a kteří budou vidět svět podobně jako my. Vzájemně se tak podpoříme v tom, co a jak děláme a nebudeme mít potřebu poukazovat na to, jak jsou druzí “divní”. Budeme “ne-normální” a přitom ve své skupině normální. To považuji za základ, obklopit se správnými lidmi. Jinak si myslím, že je důležité především zvědomění zažitých vzorců a stereotypů a vědomé rozhodnutí, že se vydáváme vlastní cestou. Že místo snahy “to daleko dotáhnout” budeme žít víc tak, abychom byli v souladu se svým vnitřním nastavením tak, aby to co děláme bylo pro druhé skutečně užitečné a pro nás smyslu-plnné.  

8 z 10 ľudí využíva podľa Vás svoj potenciál priemerne len na 5 – 15 %. Existuje nejaký návod, ako by ho mohli využívať efektívnejšie?

Návodů budou asi mraky. Já věřím spíš v principy (z latinského “principium”, t.j. základ, podstata fungování, zákonitost) než  v recepty a návody. Už jsem říkal, že považuji za nutné začít stavět práci na přednostech každého z nás. Já osobně mluvím o tzv. důlku. Myslím si totiž, že podobně jako kulička se kutálíme životem tak dlouho dokud si nenajdeme svůj důlek. A co myslím důlkem? Průnik toho, v čem jsme nejlepší, co nás opravdu naplňuje a co je pro druhé zároveň tak užitečné, že nám za to zaplatí. Aby to bylo možné, člověk se potřebuje v sobě na prvním místě lépe vyznat, t.j. pochopit své silné a slabé stránky a být víc tím, kým je. Myslím si, že klíčové je zvolit si téma. Něco, co vás pálí, co vás burcuje tak, že jste tím třeba i posedlí. Čím víc, tím líp. Tím víc energie to totiž vyvolá a zvolené téma k vám tak spolehlivě připoutá lidi, které ho s vámi sdílejí a zároveň odpudí ty, kterým je putna. V dalším kroku je nutné se pustit do práce, aby člověk nabral zkušenost a byl v tom, co se rozhodl dělat, opravdu dobrý. A když už jste dobří v tom, co děláte a víte o tom pouze vy a pár nejbližších přátel, je to stále k ničemu. Proto je dále třeba začít pracovat na renomé (psát blog, být aktivní na sociálnich sítích, mluvit o tématu s lidmi, domluvit si sloupek v novinách, točit videa,... ) tak, aby si vás ostatní začali s tématem spojovat. A nakonec je třeba najít to, co je pro druhé tak užitečné, že vám za to zaplatí, t.j. definovat tzv. produkt. To je v kostce můj “recept”, mé principy, které jsem popsal v knize Peníze, nebo život?. Ale existují samozřejmě i další cesty.

Peniaze v súčasnosti hýbu svetom. Ako by ste teda odpovedali na otázku „Peniaze alebo život“?

Ano, hýbou. Já odpovídám: “Život!”. A co myslím životem? Věnovat se většinu času tomu, co mě naplňuje, co je pro druhé opravdu užitečné s lidmi, kteří mi jsou blízcí. Život mi přijde příliš krátký na to, abych naplňoval něčí očekávání. Pokud vám už bylo třicet a ještě nebylo 40, do smrti vám zbývá v průměru 13 000 dní. To není moc, ne? Nůž je od toho, aby krájel, sklenice od toho, aby držela kapalinu, telefon od toho, aby nam pomohl komunikovat. Stejně tak, každý z nás máme svoji úlohu. A já si myslím, co říkal i Buddha: “Naší úlohou je nalézt svojí úlohu a pak se jí oddat celým svým životem”. Protože ale žiju v systému, který používá peníze jako nástroj směny, moje přesnější odpověď je: Život! a pak peníze. Rozdíl oproti většinové společnosti je v tom, že peníze jsou pro mě prostředníkem, nástrojem, ne cílem. Tedy ne pánem, ale sluhou.

Zhovárala sa: Ing. Kamila Ševčíková

Foto: archív T.H.